František Vlastimil Jurek: Památka Husova ve starých minucích a kalendářích

Kdo zná, s jakou láskou lid český lnul k velikému reformátoru svému a statečnému obhájci volného myšlení ještě za živobytí jeho, shledá zcela přirozeným, že tragická jeho smrt na hranici Kostnické otřásla celým národem, a že týž lid nadšený a vděčný povýšil miláčka svého mezi národni světce a mučedniky, zasvětiv památce jeho den 6. července jako svátek národní, po přednosti český. Smýšlení národa tlumočili také vydavatelé starých minucí a kalendářů, kladouce až do roku 1620 s řidkými toliko výminkami den 6. červenec za „památný M. Jana Husa“ a vyznačujíce na ten den jméno Husovo i přítele jeho M. Jeronýma Pražského tiskem červeným. Trvalo dlouho, než jména obou zasloužilých mužů z kalendária vymizela, a procedura ta nebyla jen tak snadná a náhlá, jak se všeobecně za to má.

Spůsob, jakým označování v jednotlivých kalendářích a minucích se dálo, nebyl stejný, jako nebyla stejná forma a vydání jich. Už v nadpisu dotekli jsme se rozdílu mezi minucemi a kalendáři. Minuce vycházely obyčejně v 16 listovém formátu či sedecimu od 6—12 archů, kalendáře pak vesměs ve quartu ode 3—9 archův. Obsah minucí byl mnohem pestřejší a zajímavější než kalendářů, zvláště pak významnými byly při minucích předmluvy a přípisy. Mezi kalendáři důležité místo zaujímaly „kalendáře k psaní“, v nichž byla ponechána jedna strana proti běžnému měsíci prázdna, aby tam majetník pro svou potřebu mohl si zanášeti paměti a příhody všeliké. Jak minuce tak kalendáře byly buď soukromé neb officielní; tyto vycházely z učení pražského, ony byly podnikem osob a nakladatelů soukromých. Za doby Rudolfovy vzrostla totiž důležitost astrologie a pranostík či prorokováni z planet tou měrou, že byl ustanoven zvláštní astronom universitní (Václ. z Pacova, M. Pavel z Příbrami, M. J. Zahrádka a jiní), jeden to z professorů, jehož úlohou bylo vydávali na každý rok tak zvané minuce a pranostiky, jež nesly na titulním listu poznámku „z učení pražského“ a byly jaksi normálními pro celé království české.

Trojí byl hlavně spůsob kladeni památky Husovy v těchto minucích a kalendářích.

Někteří, jako na příklad M. Salamon v „Pranostyce nové s podivnými proroctvími od r. 1541—50“, Petr z Proboštovic v „Almanachu k Lethu Pána Jezu Krista 1544“, M. Mik. Šud ze Semanína, jenž vydal 7 minucí (1540—44, 1553—58), M. Jan Zahrádka či Hortensius, Jan Straněnský, M. Tad. Hájek z Hájku v „Minuci a Pranostice na r. 1561“, Petr Kodicill (Knížka) v některých ze svých prvních minucí a jiní mají na den 6. července vytištěno červeně celé jméno Husovo: M. J(an) Hus. Ano zmíněná „Pranostika nová“ počítá vedle Husa a Jeronýma i Žižku za svátého.

Jiní zase, jako Tomáš Petrkovský v „Minuci a Pranostice Krakovské k l. P. 1562“, Hájek v minucích na rok 1565, 1568 a 1594, Jan Kodicill v „Minuci a Pranostice k l. P. 1577“, Petr Kodicill na rok 1582 a jiní vytiskli na den 6. července jméno Husovo jen počátečními literami červeně: M. J. H. nebo Mi: Ja: Ha:. Ostatek titéž spisovatelé střídali hned celé jméno se skratkami, jak viděti při Kodicillovi, Hájkovi, Šudovi a jiných.

Jiní konečně pričiňovali jen historickou poznámka o upálení nebo počítali v pranostice dni červencové po „památce M. J. Husa“.

Když však katolicismus nad utraquismem počal nabývati převahy, vyskytli se i mezi vydavateli strany pod obojí někteří, již od kladení obvyklé památky upustili. Tak Jakobei Kurelovský v „Minuci a Pranostice Krakovské k l. 1576“ má na 6. července „ochtáb sv. Petra a Pavla“, stranou však přece: „Mi: Ja: Husý“, o měsíci pak v červenci prorokuje: „Plný ve středu po památce M. Jana Husi k 5. hod. kormutlivý a větrný bude“. Zvítězila tu tedy ještě památka Husova nad oktávem apoštolů Petra a Pavla. Teprve Petr Kodicill (narozen roku 1543 v Selčanech, umřel roku 1589) vypustil zřejmě svátek Husův a Jeronýmův v kalendáři svém na rok 1585, jejž po zavedení Gregorianského kalendáře v Čechách byl vydal a pp. bratřím Bořitům z Martinic připsal, avšak se zlou se potázal, nebot skutkem tím velice pohoršeni byli Čechové pod obojí a nevole všeobecná proti němu propukla, tak že necítě se v Praze bezpečným, ujel z města a zdržoval se nějaký čas u pana Jana Bořity na hradě Okoří. Co vinu Kodicillovu v očích lidu stupňovalo nemálo, byla zajisté okolnost, že kalendář ten vydal jako rektor akademie pražské, což asi Kodicill předvídaje vynechal na tituli zmínky, že by kalendář jeho z učení pražského byl.

Jan Mikuláš Dačický z Heslová, který v téže době žil, píše o tom následovně: „V Čechách mistr Petr Codicillus, astronomus vznešený, jenž kalendáře a pranostiky vydával, a v tom od lidí pod obojí pochvalu měl, učinil sobě pokřik a hanění, že k vůli straně odporné památku mistra Jana Husa a m. Jeronýma Pražského, mučedníků českých, z kalendáře svého vypustil, a tak po chvále hanění dostal, totiž že o něm takto vůbec zpívali:

Stal se Čechům protivný kus,
Vyletěla jim z Prahy Hus,
Prodal ji mistr Kodicillus.
(Rukopis Kutnohorský dle Balb. Epit. fol. 604)

Podobně zaznamenal Josef Bartsch, který sbíral látku k dějinám českého knihtiskařství k všeobecnému slovníku čes. učencův a sestavil seznam všech až do roku 1650 v Čechách vydaných knih, že měl v ruce kalendář Veleslavínův, do kterého Jan Laetus (Veselý), farář podobojí nejprve v Čáslavě, potom na Pace a spisovatel mezi lety 1580—1590, připsal „Jidáš prodal svého mistra za 30 stříbrných a Kodicill za jednu kopu“ (Rukopis v knihovně hrabat ze Šternberku). Ano i latinské verše na něho skládány. Sem zajisté odnáší se eteostichon, které Dobrovský nalezl v knížecí knihovně Lobkovské:

EJeCtVs fastIs est HVssVs CzeVhIa noster,
O! In peCtorIbVS ne eMaCVLetVr, habe.
Vyvržen, Čechie, Hus náš z kalendáře,
hleď, aby ze srdce nevymizel!

Že by pokusem Kodicillovým památka obou mužů slavných z kalendářův učení vysokého byla zmizela, jak někteří tomu chtějí, nezakládá se na pravdě; zůstaloť jméno obou mistrů ve všech pozdějších minucích a kalendářích učení pražského až do roku 1620 vždy červenou barvou jako svátek tištěno. Ale také vydavatelé soukromí dílem nehodou Kodicillovou poučeni, dílem od nakladatelův a tiskařů, kteří kalendářů bez památky Husovy odbyti nemohli, doprošeni, povolovali nátlaku veřejného mínění a památku obou mistrů zanášeli. Yždyt sám Petr Kodicill z týchž důvodů v minuci na rok 1590 ke dni 6. července opět červenou barvou položil v kalendáriu začáteční litery M. J. H. a v minuci na rok 1588 v pranostice napsal o měsíci v červenci: „Plný ve čtvrtek po památce M. Jana Husy“. Tím však přece podezření nezbyl, že více přeje víře katolické, než se na muže pod obojí sluší a patří.

Zajímavo je stopovati, jak si s památkou Husovou vedl Dr. Adam Huber z Risenpachu, životní lékař císaře Rudolfa, jeden z defensorův, konečně roku 1612 na krátko před smrtí rektor university pražské. V kalendáři na rok 1590 netroufal si Husa položití za svátého, ale také nepoložil na ten den žádného jiného svatého, nýbrž ponechal to místo prázdné a připojil historickou poznámku tohoto zněni: „L. P. 1415 dne 6. v pondělí ochtáb svátých Petra a Pavla M. Jan Hus nechtěje učení svého prve, než by z písem svátých lépe vyučen byl, a bludové jeho ukázáni byli, odvolali a potupili, toho dne na koncilium Konstantském za arcikacíře odsouzen, kněžství zbaven, moci světské vydán a upálen jest.“

V kalendáři na rok 1591 vyznačil už památku Husovu červeně literami M. J. H. a při pozorováni meteorologickém v „druhé stránce pranostiky o spůsobu povětří a proměnách jednoho každého měsíce vedle nového kalendáře a orloje celého země české“ při červenci čteme: „Plný (měsíc) s zatměním v sobotu památnou M. Jana Husa.“

Tolikéž Ondřej Mitýska v kalendáři na rok 1593 Husa zjevně za svátého nepokládá, jakkoli se nerozpakoval na titulním listě vytisknouti erb kutnohorský: korunovaný kalich a pod ním havířská kladívka.

Vypadá z rámce této rozpravy, kdybychom vykládali měli, kterak i písařové městští, panští a krevní psávali datum červencové v listinách, kronikách a pamětech svých podle památky Husovy, a že také lid, jako podnes určuje čas roční podle případných svátků svátých a světic, také podle úmrtního dne Husova čas odměřoval. Stav ten potrval až do bitvy bělohorské. Po ní změnily se poměry politické, náboženské i spole čenské, a jí za obět padla i památka i svátek Husův. Nejen že jesuité, jimž protireformace v Čechách byla odevzdána, hleděli všemožnými pro středky vyhladili každou vzpomínku na reformaci českou a vynaložili všecko své uměni, aby postavu Husovu do pozadí zatlačili, nýbrž i vláda sama jala se zakazovali přísně slavení svátku Husova. V jakém světle představoval se v té době Hus lidu našemu, illustruje skrovná ukázka z kázáni jesuity Jana Krausa, jež vyšlo roku 1714 tiskem: „Nepřátel církve boží bylo čtvero: židé totiž, pohané, kacíři a Turci.“ Vylíčiv po svém spůsobu vznik husitismu a spousty husity spůsobené dodává: „Takovouto bědu prorokoval sv. Václav kolem roku 1417, když se objevil panu Oldřichovi z Rosenberka, jenž přidal se také k Husitům. Tomuto pánovi ukázal se v témž čase také Kristus, byl na celém těle zraněn, a pravil k Oldřichovi: ‘Viz, to mi učinili táborští kněží !‘. Na to ukázal se sv. Václav a představiv mu kacíře Husa stojícího v smrduté tekutině pravil: ,Viděl jsi takového psa?‘ a připojil: ,Velký Bůh přísahal, že českých zemi po dvě stě a sedmdesát čtyři leta všelikým trestem bude navštěvovati. Tu viděl zároveň pán z Rosenbergu na hoře Blaník muže neobyčejné velikosti, který ohromný požár rozněcoval. Tyto věci pohnuly jej, že se navrátil ku katolické církvi.“ Podotýkáme, že líčení to je z nejmírnějších.

Než ani zloba protivníkův ani nátlak vlády nedovedl úplně ze srdce českého lidu vyrvati památku Husovu. Na něm splnila se slova Smilesova: „Jména a památky velikých mužů jsou dědictvím národa. Osiření, porážky, opuštěnost, ba i poroba nemohou mu odníti tento po svátný odkaz. Kdykoli národní život počne se osvěžovati, tu povstávají zemřelí bohatýři v památce lidu, a zdá se, jakoby stáli nad živými jako vznešení diváci a soudcové. Žádná země, která je si vědoma tak slavných svědků, nemůže propadnouti záhubě“.